Když mám psát o nás, bude to hlavně o mně, můj muž mou zálibu v psíčcích více méně podporuje a toleruje. Za to jsem mu neskonale vděčná.

     O pejsky jsem se zajímala už od malička,  znala jsem všechny jménem na našich pravidelných procházkách s rodiči, a mou maminku jsem přiváděla k šílenství neustále prostrčenýma rukama v plotě a voláním na toho štěkavého pejska. Bohudík mě nikdy žádný nekousnul (to bych asi měla po hlazení).

     Jak se ale brzy ukázalo, nejenže jsem všechny pejsky milovala, ale byla jsem na ně také alergická, ostatně to na všechna zvířata, kromě koní. Ti jsou, mimochodem, také mou celoživotní láskou. Maminka se nevzdávala a tak jsem jezdila poctivě do ozdravoven, podstupovala vakcíny a léčby a dnes jestli alergie jenom nespí a nečíhá na vhodnou příležitost, tak je pryč.

     Dneska můžu muchlovat všechny chlupáče, na které si jenom vzpomenu. Píši o tom proto, že ne všechno je ztraceno, když se člověk nevzdá. A tak jsem po ukončení školy a nastoupení do práce mohla začít přemýšlet o nějakém pejskovi, který by byl jen můj. Cesta byla dlouhá, ale nakonec jsem se rozhodla pro naháčky.

     Přišlo to nečekaně, prohlížela jsem si obrovskou encyklopedii plemen psů a tam byl vyfocený pejsek, který vypadal jako kůň! Byl jako z pohádky. A tak jsem se začala pídit po tom, kde by se dal koupit. Ale bohužel v té době byla u nás jen jedna vyhlášená chovatelská stanice a tady byla štěňátka beznadějně zamluvená. Jenže já se jen tak lehce nevzdám a tak jsem hledala, až jsem našla.

     V létě v roce 1995 krátce po narození našeho synka Vítka jsme si jeli s manželem do Brna k paní Schneiderové pro pejska Czipa Měsíční jas. Byl opravdu parádní, měl 3 bílé nohy (to prý u koní mají jen královští koně), skoro žádnou srst na nožkách a na hlavičce a ocásku jen proužek jako pankáč. Všem připomínal hrošíka jak byl šedý a ‘‘kožený‘‘ . Byl opravdu super

     Těšila jsem se na výstavy, ale pak jsme zjistily, že je hluchý. Jenže byl tak chytrý, že to vůbec nebylo na překážku. Bohužel nám po 3 očkování onemocněl parvovirózou  a po 2 strašných dnech a nocích jsem ho nechala, s těžkým srdcem, uspat.

     Ale drápek už byl zaseknutý a tak jsem se po nějaké době začala ohlížet po nějakém dalším naháčkovi. A v té době byla na prodej naše první fenka peruánského naháčka Chubby Taschi-Rimpo. Vzhledem k tomu, že jsem se chtěla věnovat i výstavám a Čába byla už 9 měsíční a po dvou světových vítězích, jeli jsme se na ní podívat. A ona si mě získala hned. Ještě nezbytné formality a už jsme mohli jet domů. Takže se u nás na čas usídlily peruánci.

     Jenže mě to pořád táhlo k číňánkům, tak jsme v roce 1996 přivezli první fenku do naší chovatelské stanice a tou je Julča. Za rok měla Julča první štěňátka a o 2 roky později k nám přibyla chlupatice Jacquellina. Pak štěňátka a pak štěňátka od těch štěňátek a tak je u nás pejsků celkem požehnaně.

      A protože ti malincí jsou hlavně moji mazlíci, přemýšleli jsme, jakého velkého obranáře, který by ale byl klidný k ostatním psům a snášenlivý s dětmi, a volba padla na bordeauxskou dogu.

     A je to opravdu dobrá volba, když byly Vítkovi dva roky, přivezli jsme pejska Bazíka. Ale ten byl u nás smutný, nechtěl jíst a tak jsme ho jezdili vracet, tam se najedl a tak jsme ho zase vezli domů až jsme se rozhodli, že mu pořídíme kamaráda sobě rovného, který s ním bude sdílet tu mísu s masem a jeho psí hry.  Kousek od nás byl jako náhodou vrh plný holčiček bordinek a tak to dopadlo jak to dopadnout muselo. Manžel se sebral a dovezl Bazíkovi kamarádku Sikču.  A ten to věděl,že je pro něj, jak jí uviděl, začal kolem ní hopsat a předvádět se a od té chvíle byl už úplně normální štěňátko, které baští, hraje si a umí se i smát. Dneska už Bazíka nemáme, ale jeho místo zaplňuje Čárlík a dodává zase pro změnu chuť do života Sikče.

Toto povídání bylo napsánu už opravdu dávno a od té doby se toho mnoho změnilo.

To nejdůležitější je, že jsme se konečně přestěhovali do domečku a teď mají naši pejsci to co jsem si pro ně vždycky přála. Sluníčka kolik chtějí, svojí zahradu i svůj pokoj.

Bohužel se toho nedožila Sikča, která nám umřela 2 měsíce před stěhováním a neužil si to ani Čárlík, který umřel v létě 2005, půl roku po Sikče. U něj to bylo o to horší, že bojoval s leukémií a nechtěl to vzdát, i když už byl jen duchem toho, kým býval. Nakonec jsme se rozhodli ho uspat, bylo mu teprve 3,5 roku. Musím říct, že mě to odradilo od dalšího chovu bordinek, alespoň do té doby, než budou zdravější.

Ale velká zahrada nezůstala prázdná, na Den dětí jsme jeli pro rotvici Dinu a tak jsme se těšili na hlídače s rozvážným temperamentem, až jsme přivezli miláčka, ale naprostého "magora" do pohybu a kousání všeho, co se dá odnést, nebo alespoň obejmout tlamou (včetně auta). A protože navíc miluje lidi v montérkách, z hlídání není prozatím nic. Takže k Dině přibyla asiatka Enigma, doma se jí říká Mimi. Mimi je o půl roku starší o 30 kg těžší, ale smečce šéfuje rotvice. Mimi za to hlídá tak jak potřebujeme, tak doufám, že to jednou pochopí i Dina :-))

A protože jsem opravdu zvířecí člověk, máme ještě koně. Klisnu welsh-part breda - Karis Limetree a k ní přibil za pár měsíců i valášek W-PB Sultán Marvin-Petoria.

Dina se začíná umoudřovat a tak jí občas můžu udělat radost a vzít jí s sebou na vyjížďku. Když vidí zvěř, poslechne a leží, dokud jí nedovolím jít dál. Miluje svého koně a zvěř je až někde na třetím, čtvrtém místě v zajímavosti.

Mimi bych taky mohla udělat radost, ale pak bych jí asi musela 2 dny vyhlížet, jestli už se nabažila volnosti a jde domů :-)

r. 2012

jenže i Mimi se umoudřila a tak jí už více jak rok můžu vodit na volno na procházky po okolí Perštejna. Běhá a hraje si s Kejdý - to je její 2-letá dcera, jako by byla štěně. Jen když se zvedá ze země, je na ní poznat její věk, a to že je tak veliká si pomalu začíná vybírat svou daň.